Zápisky z velké filmové cesty - 22. 5 2014
Přehled aktuálních akcí
2.5.
-
21.5.
VELKÁ MOTORISTICKÁ JÍZDA PO ROUTE 66

Už od roku 2008 každoročně projíždíme nejslavnější silnici světa Route 66 - a rok 2024 nevyjímaje :). I s třídenním bonusem do San Francisca!
CHICAGO - LOS ANGELES - SAN FRANCISCO.

1.11.
-
17.11.
EXOTICKÁ SEVEROVÝCHODNÍ BRAZÍLIE

Ze Salvadoru až do Belému -  pláže, vnitrozemí, písečná poušť s lagunami, historická města, delta Amazonie.....

Zápisky z velké filmové cesty - 22. 5 201416.06.2014

Během líčení předchozí etapy jsem úplně zapomněl zmínit jednu důležitou věc.  Naši motorkáři Jaro s Martinou si při příjezdu k motelu v Ludlově stěžovali na divný chod jejich Electry. Já tomu vůbec nerozumím, ale pamatuju si, že šlo snad o slabý chod motoru a vysokou spotřebu benzínu – nebo něco takového. Říkal jsem si „no potěš koště“, první technický problém a tak brzo – to nám ještě chybělo.
Po telefonátu do Eaglerideru bylo jasné, že mašinu bude třeba vyměnit. Nabídnutý termín dodání nové motorky nebyl úplně beznadějný  – následující den v 9 hodin ráno u motelu. Ovšem pro mě – jako hlídače programu, časů příjezdů a odjezdů – bylo v 9AM stejně pozdě. Podle plánu bylo třeba vyrazit už před osmou ranní, neboť v 11 nás očekávají v Needles, kde připravili speciální program v městském parku, ve 14 má proběhnout natáčení v Oatmanu, pak prohlídka zlatého dolu a tak dál. Možná, že mě chápete - prostě příkaz zní jasně – vyjet je třeba už v osm ráno!!!
Naštěstí máme mezi sebou zkušené a ochotné borce, konkrétně Karla P., který slíbil, že s Jarem na výměnu počká a společně nás pak doženou. Takže jsme směle vyrazili do pouště Mojave.

I tady si režisér uspokojil svoji touhu po atraktivních záběrech – skládali jsme kupříkladu z kamenů velký nápis CZ 66, pózovali před známým šestašedesátkovým logem uprostřed silnice, vrtulník-kameraman nalétával ze všech úhlů, no prostě filmové orgie. Moje vnitřní hodiny však náhle zavelely: NA NEEDLES! – a jelo se dál.

Organizátoři z posledního kalifornského města na Route 66 (tedy cestujete-li ze západu) si telefonicky ověřovali, jestli dorazíme včas – to víte, v parku na vás čeká půlka města, bohatý program, občerstvení, novináři… tak ať není zpoždění. A my na to: v pohodě, stíháme, už jsme skoro tam.
A najednou telefon z posledního auta: zastavte, jedna motorka nejede! Jak nejede, co se stalo? Nemají benzín… Jak nemají? Vždyť jsem se všech ráno ptal, jestli mají dost. Tak jim nalejte z kanystru! My ale kanystr nemáme. A kde je? Je ve tvém autě. A proč je, doprdele, v mém autě, když má být v posledním autě? Protože Robo říkal, že ten kanystr smrdí a odnesl ho k vám. A na co je takový kanystr v prvním autě? No víte na co. 
Zastavujeme u benzínové pumpy na kraji města. Pokoušejí se o mě mdloby, ale otáčím auto a najíždím zpět na dálnici. Za pár minut vidím zbytek kolony i s tou motorkou bez paliva a netrpělivě hledám exit, abych se znovu otočil. Nakonec přejíždím přes zelený středový pruh a obracím se - jak říká vedle mě sedící Andrea - ilegálně. Ale kašlu na to.
Dojíždíme k trosečníkům, doléváme benzín a já si říkám, že už to snad skončilo. Neskončilo. “Nenasytná“motorka manželů Janáčkových zajíždí k pumpě, aby si v poklidu načepovala plnou! To nemohlo počkat? Na tu jednu míli, která nám zbývá, by vám benzin vydržel. Mdloby opět přicházejí. A pak přijíždí Víťa (ten, co má nejmenší nádrž): Tak já si taky naberu, když už máme pauzu… Ne, to snad ne – vybíhám z auta, něco hrozně křičím a práskám klíčem o zem. Přímo naproti mně stojí kameraman Ondra a natáčí. Ty mě točíš? Nee, tebe ne, opravdu… Ale to snad je už jedno. 
Nakonec se konečně rozjíždíme, já mám tep na infarkt, ale žiju. Zatím. Po minutě dojíždíme, k parkovišti, kde už nás očekávají organizátoři. Už jsem poměrně klidný, navíc přijíždí Jaro s Karlem, kteří nás – i s novou motorkou – úspěšně dohnali a předehnali.
Hned po zaparkování utíkám k Jirkovi a Dáše, jimž se omlouvám za ten cirkus na pumpě. Možná byla pravda spíše na mojí straně, ale kamarádům se nenadává, že… I když je fakt, že producent, ten musí být občas i zlý! 
No ale v Needles jsme se měli krásně. Přichystali nám občerstvení, k tomu nám zpíval skutečný Elvis, starosta města měl krásnou řeč, vystoupila i nadějná rocková kapela, složená z osmi až desetiletých kluků a všude kolem stála pozoruhodná auta bizarních tvarů, řečená Rat Rods. Nádhera. 

Pak jsme dali sbohem Kalifornii a ocitli se na území Arizony.  Kousek od hranic se nachází historické zlatokopecké městečko Oatman, které patří k velkým turistickým atrakcím. Je jako vystřižené z filmů o Divokém Západě, po ulici se potulují osli, a skupina herců, říkajících si Ghost Riders, zde pravidelně baví návštěvníky divokými přestřelkami.
Kolegyně Andrea zde domluvila speciální představení: Vybrali jsme dva členy naší výpravy – moje volba padla na Juraje Hässlera a Zdeňka Stojana – na něž bude vydán “zatykač“ a po příjezdu budou skutečně zatčeni a uvrženi do vězení. Dotyční pánové samozřejmě o téhle taškařici nic nevěděli, netušili ani, že jsem ze svého bohatého archivu vybral jejich portrétní fotografie, které byly použity právě pro výrobu onoho tištěného zatykače.
Vše vyšlo na sto procent, překvapení bylo veliké. Nakonec však na samotné uvěznění nedošlo, protože se šerif, jeho pomocníci a místní desperados předtím stačili “postřílet“ navzájem. 

Posledním bodem programu tohoto bohatého dne byla návštěva zlatého dolu Homestake Mine. Skutečného zlatého dolu poblíž Route 66, kde dva zlatokopové v potu, prachu a horku rvou ze země žlutý kov.
Řekl bych, že tohle bude asi ten nejtěžší způsob, jak člověk může ke zlatu přijít. Ale bez takovýchto nadšenců by se prostě na povrch nedostalo…