Zápisky z velké filmové cesty - 28. 5. 201422.06.2014

Takže další etapa. Jsme v srdci Oklahomy, dokonce v Oklahoma City, a já jsem zvědav, co přinese dnešní den. Jeho náplň jsem tentokrát svěřil lidem nejpovolanějším – mé kolegyni, překladatelce a asistentce Andreji (jak se vlastně toto jméno správně česky skloňuje?) a jejímu manželovi Mikovi. Mike je totiž Američan a s Andreou několik let žili právě poblíž Oklahoma City, jsou tedy v tomto směru kvalifikovanými odborníky. 

Jen jeden blok od Route 66 se nachází sportovní zařízení s názvem Skate Galaxy Family Fun Center. Je to vlastně bruslařská hala (kolečkářská, nikoliv ledová), která je domovem týmu Oklahoma Victory Dolls, provozujícím  velmi zajímavý sport – roller derby.
Že jste o roller derby v životě nic neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, já také ne. Je to zábava pro drsná děvčata, která krouží kolem dokola po okruhu a snaží se zabránit soupeřkám druhého „mančaftu“ v předjetí. Je jasné, že roller derby není nic pro „skleníkové květinky“, ale stejně – holkám to v dresech, v přílbách a chráničích moc sluší! 
Po skončení našeho sportovního dopoledne dávám prostor všem koupěchtivým zájemcům a vyhlašuju dvouhodinovou pauzu pro návštěvu místního Harley-Davidsona. Kdo není motorkář (nebo vyznává jinou značku než H-D) může prošmejdit nedaleký outlet a uvolnit nějaké přebytečné fondy ze svojí peněženky. 

 

Dál nás cesta vede do Stroudu. Tam to bude zajímavé. Čeká nás společná motorkářská jízda se členy klubu Combat Vets Association. Slovo „vets“ neznamená, že se jedná o sdružení amerických veterinářů, „vets“ v tomto případě označuje veterány americké armády, a to konkrétně ty, kteří se přímo účastnili bojových akcí ať už ve Vietnamu, v Zálivu, Afghánistánu či jinde. A právě pro ně je asociace určena. Mike Foli je jedním z nich (možná si pamatujete na jeho motorkářskou bundu, která se tak dobře vyjímala na letošním zimním srazu v Boskovicích), a díky tomu bylo možné tuto parádní akci domluvit. 

Jako místo srazu jsme určili městečko Stroud, konkrétně Rock Cafe – legendární podnik, vedený snad ještě legendárnější majitelkou paní Dawn Welch. Pokud znáte film Auta (což předpokládám), tak jedna z hlavních postav – Sally Carrera – je filmovým převtělením právě Dawn Welch(ové). Dawn je mimořádně uznávaná osoba – Rock Cafe vede snad od svých dvaceti let a má velké zásluhy o vzkříšení atmosféry Route 66 ve svém městě. Rejža s ní tedy natáčí rozhovor a už se těší, jak to bude doma vyprávět dětem. Zpovídáme samozřejmě i americké válečné veterány a zjišťujeme, že to jsou moc fajn lidi. 
Pak se naše spojená kolona rozjíždí směrem k Tulse a je to věru překrásný pohled. Fotky vám opět neposkytnu – řídím. A navíc trnu v obavách, aby někomu z naší motorkářské skvadry nedošel benzín v nádrži, protože bychom se asi docela ztrapnili. 
Nakonec šťastně zastavujeme u motelu a vděčně přijímáme nabídku veteránů k večernímu setkání v jejich klubovně č. 577 uprostřed města. Atmosféra je zde příjemná a pivo, které tu čepují, dobré, ale silné jako čert. Po celodenní jízdě stačí jedno, aby se člověku začaly plést nohy. 

O závěrečný bod programu jsem se pak nechtě postaral sám. Za tmy přijíždíme zpět k motelu a mně se zdá, že můj mikrobus nějak ztrácí výkon. Šlapu na plyn a nic moc se neděje. Z posledních sil zaparkuju a snažím se zjistit, co se mohlo stát. A právě že nic. Nastartuju bez problémů, ale motor záhy zhasne. Znovu a znovu. No to jsme pěkně v háji. Co s tím teď večer uděláme? Já asi nic, jak se znám… Tak žhavíme dráty, guglíme servisy. Nejbližší Ford dealer je od nás sice jen 3 míle, ale teď večer tam samozřejmě nikoho nenajdeme. Až v osm ráno. No, náš časový plán asi dozná změny…
Pak ale přicházejí kolegové, že bychom se na auto mohli přece jen ještě jednou mrknout. Otvírám kapotu, startuju, vše při starém. Doléváme olej – bylo ho tam málo – a zase nic. Pak někdo nesměle pronese: to vypadá, jako by tam nebyl benzín. Blbost, mám tam ještě čtvrt nádrže, odpovídám. No ale jestli máš něco v kanystru, tak to můžeme alespoň vyzkoušet… Tak jo, zkusíme to. Vyprázdníme obsah naší rezervy, já otáčím klíčem a – ozve se pravidelný, a v tu chvíli doslova andělský, zvuk motoru. Objíždím vítězné kolečko po parkovišti a mám pocit, že tohle budeme muset asi pořádně zapít.
Už nikdy nebudu slepě věřit ukazateli stavu paliva!!!