I na Route 66 občas něco končí a něco zase začíná02.11.2007

Často se setkávám s názorem, že Route 66 je svým způsobem neživá záležitost, řekněme jakýsi skanzen, který nadšenci postupně vyhrabávají z popela zapomnění. Samozřejmě - většina ze současných turistických taháků šestašedesátky skutečně byla znovu obnovena po letech chátrání a nečinnosti, případně přežila i mnohaletou krizi nezájmu.
Avšak kromě toho zde vznikla (a neustále vzniká) i řada zcela nových věcí, které skvěle zapadají do atmosféry a koloritu hlavní ulice Ameriky a které přináší na čtyři tisíce kilometrů dlouhou trasu svěží vítr. Některé proslulé ikony Route 66 zase naopak nenávratně mizí, a to z nejrůznějších (a často velmi pragmatických) důvodů.
Já osobně tyto proměny vítám, protože dokazují životnost a životaschopnost nejslavnější silnice Ameriky - i když je mi osudu zaniklých "legend" přirozeně docela líto. Pojďme si proto na některé z nich posvítit podrobněji.

Pig Hip Restaurant, Broadwell, IL

Pig Hip Restaurant patřil k největším klasikám Route 66. V roce 1937 jej otevřel Ernie Edwards, který – společně se svojí manželkou Frances – věrně sloužil šestašedesátce až do roku 1991, kdy odešel na zasloužený odpočinek.
Pig Hip se stal legendou i díky stejnojmennému originálnímu sendviči a speciální omáčce, jejíž složení vymyslel sám Ernie.
Ani v důchodu však Ernie nezůstal v nečinnosti. Jelikož jeho děti neměly zájem dále podnik provozovat, přeměnil restauraci v muzeum, které mělo připomínat staré časy.

Smělé plány však 5. března 2007 překazil požár, který budovu - před očima devadesátiletého Ernieho - zničil do základů. Na místě původní restaurace zůstal jenom starý vývěsní štít a rodinný domek manželů Edwardsových, který jen zázrakem unikl zkáze.
Stejně jako tisíce fanoušků Route 66 i já sám jsem nevěřil vlastním očím, když jsem se tu o dva měsíce později zastavil, abych pro naše internetové stránky pořídil nové fotografie legendární restaurace. Něco, co zde spolehlivě stálo dlouhých sedmdesát let, náhle zmizelo v nenávratnu. Škoda.

Metro Diner, Tulsa, OK

„Elvis Eats Here“ čili „Zde se stravuje Elvis“ bývalo napsáno na štítu proslulé restaurace Metro Diner v oklahomské Tulse. Metro Diner byl špičkovou ukázkou interiéru ve stylu padesátých let, i když byl postaven až na začátku let osmdesátých. Také on byl kultovním místem Route 66 a ozdobou všech publikací a knih o Route 66.
Mluvíme-li o Metru v čase minulém, znamená to, že již bohužel neexistuje. Nezničil ho ani požár, ani zemětřesení, jeho konec byl mnohem prozaičtější. Majitel podniku Jim Rowenhorst prodal v roce 2006 za 800.000 USD pozemek pod restaurací místní univerzitě (University of Tulsa), která zde nutně potřebovala postavit vjezd do svého nového areálu.
Původně se počítalo s tím, že proslulé Metro bude přemístěno jinam a dokonce vznikla iniciativa na jeho záchranu. Náklady na přestěhování však byly nad možnosti Jima Rowenhorsta i oklahomské asociace Route 66, a tak se historie slavné restaurace definitivně uzavřela 26. listopadu 2006. Zařízení bylo později prodáno v aukci. 

Při svém letošním putování po Route 66 jsem se pokoušel najít alespoň něco, co po Metro Diner zbylo, ale celé okolí má již úplně jinou tvář.

El Vado Motel, Albuquerque, NM

Další velkou ztrátou na Route 66 se potenciálně může stát i nádherný El Vado Motel v Albuquerque z roku 1937, i když zde ještě není definitivně rozhodnuto.
Dlouholetý majitel motelu Shiraz „Sam“ Kassam jej na podzim roku 2005, těsně před svou smrtí, prodal místnímu developerovi Richardu Gonzalesovi za 700.000 dolarů.
Jelikož El Vado je významnou stavbou města, snažil se Gonzales dokázat, že motel je ve velmi špatném stavu, a proto musí být stržen. Podle místních příznivců Route 66 však byl celý objekt zcela v pořádku a jediným Gonzalesovým cílem bylo postavit na lukrativním pozemku luxusní byty.

Do sporu se postupně vložili památkáři, asociace Route 66, městská rada i sám starosta Albuquerque. Město má zájem zachovat tento historický unikát, developeři zase chtějí na svých pozemcích stavět a investovat. Obě strany mají svou pravdu a definitivní rozhodnutí zatím nepadlo.
El Vado je prozatím uzavřeno a fotografovat lze pouze přes plot.  

Cool Springs Camp and Station, AZ

Tak tahle historka je opravdu zábavná. Cool Springs Camp and Station stál na silnici spojující Kingman s Oatmanem od roku 1926. O čtyřicet let později jej zničil požár.
Atraktivní prostředí, ve kterém se camp nacházel však zaujal filmové tvůrce, a tak si ruiny objektu „zahrály“ v roce 1984 ve filmu Roadhouse 66. V roce 1991 byl Cool Springs Camp and Station dokonce částečně obnoven pro natáčení známého trháku Universal Soldier s Jean-Claudem Van Dammem a Dolphem Lundgrenem v hlavních rolích.
Po dokončení tohoto díla pečliví filmaři opět vrátili vše do původního stavu – to znamená, že budovu znovu důsledně přeměnili v původní ruiny.
Když jsem Route 66 poprvé navštívil v roce 1998, nebylo po campu téměř ani památky, viditelné byly jen zbytky obvodových stěn. Ovšem v roce 2004 zde dochází k další rekonstrukci – tentokrát zřejmě definitivní.
Cool Springs Camp and Station se skví v plné kráse a nabízí turistům vítané občerstvení uvnitř pusté (ale krásné) krajiny na arizonsko-kalifornském pomezí. Je zde též malé muzeum a obchůdek se suvenýry. Cool Springs je fakt cool!

Java Stop, Dwight, IL

A ještě jedna dobrá zpráva. Jen několik desítek mil od Chicaga narazíte v městečku Dwight na zcela nový (a nepřehlédnutelný) podnik s názvem Java Stop.
Java Stop je „drive-in“ bistro, sestavené ze dvou na sobě položených přepravních kontejnerů. Úžasný nápad! Kontejnery jsou opatřeny fantastickým grafickým designem v retro stylu, který naprosto dokonale zapadá do atmosféry Route 66. V kontejnerové stavbě je jediné malé okénko, z něhož usměvavá majitelka prodává řidičům kávu, sendviče a sladkosti přímo do auta.

Pokud výraz Java Stop zadáte do některého vyhledávače, objevíte množství nadšených ohlasů, a to jak na drive-in samotný, tak i na kávu, která se tam podává.
Se vším naprosto souhlasím, jen s tou kávou si nejsem až tak docela jistý. Průměrný Američan totiž neví, jak skutečně dobré kafe chutná. Ale nechtěl bych nikomu křivdit, až tudy pojedu příště, určitě si kelímek dám!