Zápisky z velké filmové cesty - 26. 5. 201420.06.2014

No tak jsme se ráno po probdělé noci nějak dali dohromady a vydali se na další cestu. Dnes je pro mne další z dnů D. Jedeme sice „jen“ do Amarilla, což je pouhých 160 mil. Zde nás však čekají dva velmi významné natáčecí cíle. 

Jak určitě víte, poblíž Amarilla leží světoznámý Cadillac Ranch, který není třeba nějak zvlášť představovat. Ranch slaví letos 40. Výročí své existence. Postavit jej nechal mediální magnát Stanley March III (který bohužel před několika dny zemřel) jako svérázný památník Route 66. Každá naše výprava se u kadilaků na pár minut zastaví a pořídí nezbytné hromadné i individuální fotografie.
Během svých četných návštěv jsem si všiml, že auta pokaždé mají poněkud jiný barevný odstín. Ranch je totiž veřejně přístupný a lidé sem přicházejí, aby si tu zcela svobodně a dosyta „zasprejovali“. Napadlo mě, že bychom si i my mohli udělat radost a kolektivně se vydovádět. Objednal jsem proto nějakých 25 kilogramů rychloschnoucích sprejů v barvách bílá-červená-modrá. Aby měla naše performance nějaký jednotný ráz, zvolil jsem národní barvy (české i slovenské, i když ty jsou v trošku jiném pořadí). Připraveny byly i šablony s logem České asociace Route 66, abychom celé akci dodali i trochu propagačně reklamní ráz. Krabice s barvami nám přivezl můj dlouholetý přítel Bob “Crocodile“ Lile, výtvarník a galerista, na jehož adresu byla objednávka směřována. 
Vše tedy bylo teoreticky připraveno prakticky dokonale, jen jedna věc mi kalila radost. Počasí. Před dvěma dny v celé oblasti silně pršelo, přestože si místní při každé příležitosti nezapomenou postěžovat na chronický nedostatek srážek. A já dobře vím, jak to na Cadillac Ranchi (a nejen tam) vypadá po takovém pořádném přívalovém dešti. Kaluže, záplavy, bahno. Vyschlá půda prostě nedokáže velké množství vody vstřebat.
Trápil jsem se otázkou, jestli budou členové naší výpravy vůbec ochotni do takových sraček (teda promiňte mi ten výraz) vkročit a v nich kvůli nějakému producentovi a režisérovi tajtrlíkovat se sprejem v ruce. 
Ale zázraky se dějí! Část osazenstva přijala tuto pitoreskní situaci jako velkou výzvu. Bez bot, jen tak na boso, s vyhnutými kalhotami a jednorázovou pláštěnkou na těle, se rozjela velká sprejovací eufórie. Byl jsem nadšený a dojatý zároveň, protože nic lepšího jsem si pro náš film přát nemohl. Sami si prohlédněte fotky, byla to nádhera!!! Uspokojeni a vydováděni se zhruba po dvou hodinách přesunujeme k dalšímu bodu našeho texaského programu.

Opět na míříme na ranč, tentokrát v tom pravém slova smyslu. Los Cedros Ranch je překrásné místo, ležící na samém okraji kaňonu Palo Duro, který je po Grand Canyonu druhý největší v USA. Kaňon je významný i z hlediska americké historie. V něm žil kmen Komančů a zde došlo k rozhodujícímu střetu indiánů s armádou Spojených států.
Majitelka ranče, paní Phyllis Witt Payne, pozvala naši výpravu k vyjížďce na koních a k výletu do okolí. Po drsném dopoledním sprejování nám tato příjemná zastávka přišla velmi vhod. 

Podle původního plánu jsme měli tento vydařený den ukončit zábavou na Šesté ulici v centru Amarilla. 6th Street je oblíbená část Route 66 s mnoha zajímavými restauracemi, jídelnami a bary s živou muzikou, kde se dá velmi dobře strávit pohodový večer. Ale nakonec bylo vše jinak.
Náš šéfkuchař Jirka Vítek společně s Fandou Védlem se rozhodli pokusit své štěstí v boji oobří steak ve světoznámé restauraci Big Texan. I když v Texanu skoro všichni už někdy byli, toto byl závažný argument, proč návštěvu zopakovat ještě jednou.
Přestože Jirka s Fandou svého cíle nakonec nedosáhli, myslím, že ten večer stál za to. A na Šestou ulici půjdeme příště!