Zveme vás k účasti na magické jízdě Jižní Dakotou, Wyomingem a Nebraskou. Po velkém úspěchu loňské premiéry této mimořádně atraktivní motoristické jízdy skutečným Divokým Západem jsme se rozhodli zopakovat tento výjimečný zážitek i letos.
I tentokrát pojedeme dle skvělého itineráře, vytvořeného americkým dopisovatelem magazínu "Rockin' Down Route 66" Martinem Blažkem.
Přehled aktuálních akcí
4.9.
-
14.9.
-
14.9.
MAGICKÁ JÍZDA JIŽNÍ DAKOTOU, WYOMINGEM A NEBRASKOU
Zápisky z velké filmové cesty - 2. 6. 201427.06.2014
Milí čtenáři, naposled se setkáváme při líčení průběhu velké filmové cesty po Route 66. Čas, který jsme měli vyměřený pro filmování na hlavní ulici Ameriky, nám utekl rychleji, než jsme si vůbec dokázali představit. Ale dříve, než si kolegové z filmového týmu definitivně sbalí své nádobíčko, ještě pár poznámek k závěrečnému dni natáčení.
Po famózním muzikálovém představení v Pontiacu nám zbylo k závěrečné klapce opravdu jen málo. Jsme na dohled od Chicaga a abychom cestu dokončili tak, jak se na správné rouťáky sluší, musíme ještě dosáhnout posledního orientačního bodu Route 66 – napisu End of Route 66 na Jackson Boulvevardu v centru města.
Samotný příjezd do středu Chicaga nebývá jednoduchý a zastavení u nápisu je, vzhledem k hustému provozu, který tady přes celý cen panuje, docela problematické. Dnes je však situace jiná.
Počasí k nám bylo dosud velmi milostivé, ale to, co se odehrálo právě ve chvíli, kdy dojíždíme k vytčenému cíli, by snad nikdo nevymyslel. Ti, kdo v určitou chvíli nahlédli do zpětného zrcátka, získali dojem, že se za námi nějaký jiný filmový štáb natáčí scénu z katastrofického filmu. Asi tři sta metrů za našimi zády mezi mrakodrapy řádí krutá průtrž mračen. Zatímco my ještě popojíždíme po suché ulici, tam někde kousek od nás padá voda v megalitrech. Vítr jako by naráz vysál celé nedaleké Michiganské jezero a vyprskl ho mezi domy.
Během několika sekund dorazila pohroma k nám. A právě v tu chvíli jsme dosáhli místa, kam už patnáctý den směřujeme. Zastavit a zaparkovat u nápisu nebyl najednou problém, stejně se nedá pokračovat v jízdě. Ani jindy nervózní řidiči na nás, při pohledu na splihlou kolonu, nijak netroubí a vklidu nás objíždějí.
Po pár sekundách se odvažujeme vystoupit z vozů, neboť jak rychle lijavec přišel, tak rychle zase zmizel, a spolu s našimi promočenými motorkářskými kolegy můžeme v poklidu pořídit památeční záběry z konce Route 66. Úplný konec to však ještě není.
Po famózním muzikálovém představení v Pontiacu nám zbylo k závěrečné klapce opravdu jen málo. Jsme na dohled od Chicaga a abychom cestu dokončili tak, jak se na správné rouťáky sluší, musíme ještě dosáhnout posledního orientačního bodu Route 66 – napisu End of Route 66 na Jackson Boulvevardu v centru města.
Samotný příjezd do středu Chicaga nebývá jednoduchý a zastavení u nápisu je, vzhledem k hustému provozu, který tady přes celý cen panuje, docela problematické. Dnes je však situace jiná.
Počasí k nám bylo dosud velmi milostivé, ale to, co se odehrálo právě ve chvíli, kdy dojíždíme k vytčenému cíli, by snad nikdo nevymyslel. Ti, kdo v určitou chvíli nahlédli do zpětného zrcátka, získali dojem, že se za námi nějaký jiný filmový štáb natáčí scénu z katastrofického filmu. Asi tři sta metrů za našimi zády mezi mrakodrapy řádí krutá průtrž mračen. Zatímco my ještě popojíždíme po suché ulici, tam někde kousek od nás padá voda v megalitrech. Vítr jako by naráz vysál celé nedaleké Michiganské jezero a vyprskl ho mezi domy.
Během několika sekund dorazila pohroma k nám. A právě v tu chvíli jsme dosáhli místa, kam už patnáctý den směřujeme. Zastavit a zaparkovat u nápisu nebyl najednou problém, stejně se nedá pokračovat v jízdě. Ani jindy nervózní řidiči na nás, při pohledu na splihlou kolonu, nijak netroubí a vklidu nás objíždějí.
Po pár sekundách se odvažujeme vystoupit z vozů, neboť jak rychle lijavec přišel, tak rychle zase zmizel, a spolu s našimi promočenými motorkářskými kolegy můžeme v poklidu pořídit památeční záběry z konce Route 66. Úplný konec to však ještě není.
Čeká nás ještě jedno závěrečné (a moc hezké) natáčení. Můj přítel Sam Reichert, nás pozval do svého sběratelského impéria v Plainfieldu na kraji Chicaga na „rozlučkovou party“.
O Samovi jsem už několikrát psal. Se svojí manželkou Lynn vlastní největší soukromou sbírku amerického „retra“, kterou jsem měl dosud možnost vidět. Samova sběratelská vášeň je snad nekonečná. Ve dvou továrních halách má ukryto kolosální množství cenných artefaktů, jimiž by se dalo bez problémů vybavit klidně sto muzeí. A v těchto prostorách byla pro nás připravena opulentní hostina právě na počest úspěšného dokončení natáčení nového českého filmu o Route 66. Nechyběl ani dort s logem asociace, který nám všem opravdu chutnal.
Režisér ohlásil poslední klapku, poděkoval přítomným za spolupráci a producent se štípnutím do tváře ubezpečil, že je to všechno pravda.
Čeká nás poslední noc na území USA, zítra pak návrat domů, krátký odpočinek no a pak? Budeme čekat, jak si Tomáš se vším materiálem poradí a jaký bude celkový výsledek. Ten se dozvíme 22. října na slavnostní premiéře ve zlínském Velkém kině.
O Samovi jsem už několikrát psal. Se svojí manželkou Lynn vlastní největší soukromou sbírku amerického „retra“, kterou jsem měl dosud možnost vidět. Samova sběratelská vášeň je snad nekonečná. Ve dvou továrních halách má ukryto kolosální množství cenných artefaktů, jimiž by se dalo bez problémů vybavit klidně sto muzeí. A v těchto prostorách byla pro nás připravena opulentní hostina právě na počest úspěšného dokončení natáčení nového českého filmu o Route 66. Nechyběl ani dort s logem asociace, který nám všem opravdu chutnal. Režisér ohlásil poslední klapku, poděkoval přítomným za spolupráci a producent se štípnutím do tváře ubezpečil, že je to všechno pravda.
Čeká nás poslední noc na území USA, zítra pak návrat domů, krátký odpočinek no a pak? Budeme čekat, jak si Tomáš se vším materiálem poradí a jaký bude celkový výsledek. Ten se dozvíme 22. října na slavnostní premiéře ve zlínském Velkém kině.
Děkuji za pozornost.
